Víra jako postoj v životě
Víra je zde popsána jako cesta vnitřního vztahu či prostředek k cíli. Ne jako obecná nebo teoretická, ale hlavně osobní.
Víra, neznamená náboženství, kde věříme v toho či onoho Boha a příběhy s tím spojené. Je to naděje, je to síla samotné duše či ducha. Víra je důležitá pro všechny a je přirozená. Je jako optimismus, pomáhá člověku v těžkých chvílích. Ulehčuje psychice se nepropadat do beznaděje, sklíčenosti či existenciální krize. Víra není o tom, čemu věříme, ale jakým způsobem stojíme v životě. Je to vnitřní postoj, ochota nechat se vést něčím hlubším než je jen rozum, kontrola a strach. Umožňuje projít tím, co bolí, aniž by se člověk zlomil. Drží člověka, když nemá odpovědi, dává směr, když není jasná cesta, dává smysl i tam, kde rozum mlčí. Víra nezačíná tam, kde máme jistotu, ale začíná tam, kde už ji nemáme a postupně ji opět budujeme. Dává vnitřní oporu, když se vnější svět hroutí.
Pomáhá pustit kontrolu, aniž by člověk rezignoval, i tam kde není záruka výsledku. Dovolí říct: „Nevím, ale jdu dál.“
Modlitba může být prostředek pro projevení víry. I když člověk nevěří v Boha a je ateista, tak asi každý v životě řekl frázi typu: „Modlil jsem se, aby to dopadlo dobře.“
Víra jako síla, která nese člověka
Víra není jen útěchou v těžkých chvílích, ale také silou, která člověka nese v jednání. Když člověk něčemu skutečně důvěřuje, proměňuje se jeho postoj, rozhodování i vytrvalost. Víra dává odvahu pokračovat tam, kde by bez ní převládl strach. Nejde nutně o nadpřirozené zásahy, ale o vnitřní sílu vědomí, která formuje způsob, jakým stojíme v životě. To, čemu člověk věnuje svou pozornost a důvěru, ovlivňuje jeho vnímání světa, jak na něj reaguje i případnou proměnu reality. Ne magicky, ale skrze proměnu člověka samotného. Tato síla však není neutrální. Směřuje buď k posílení ega, nebo k něčemu, co člověka přesahuje.
Víra jako vztah, ne technika
Sem doplň zbývající text této podkapitoly.